Vejce a já

Na knihu Vejce a já americké autorky Betty MacDonaldové jsem se těšila už dlouho. Jde o klasiku humoristické literatury a proto jsem od ní měla velká očekávání. A to byla chyba.

Jde o autobiografický román. Po pasážích o dětství Betty se dostáváme k jejímu seznámení s budoucím manželem Bobem, se kterým se rozhodnou odstěhovat na farmu. Jejich nový domov je daleko od civilizace a je potřeba jej rychle přestavět na slepičí farmu. Bob je velice šikovný, stále plný elánu a energie, zatímco Betty, ač se snaží, je spíše těžkopádná a nemotorná. 

Muž jménem Ove

Kdybych měla vybrat jen jednu knihu, kterou byste si měli letos přečíst, rozhodně Vám doporučím titul Muž jménem Ove švédského spisovatele Fredrika Backmana.

Ove je devětapadesátiletý mrzout, který po smrti své ženy tak nějak neví, co se sebou. Zakládá si na naprostém pořádku, důkladnosti a přesném řádu svého života. Každé ráno koná inspekční kolečko ve čtvrti, kde bydlí. Někdo přeci musí zkontrolovat, zda ostatní správně parkují nebo zda jsou dopravní značky na svém místě, ne?! Když ho zasáhne další životní rána - v zaměstnání je mu naznačeno, že by měl "zvolnit", rozhodne se spáchat sebevraždu. Ta se mu však ne a ne povést. Jednou Ovemu jeho sebevražedné plány zkazí soused, který mu nacouvá do poštovní schránky, jindy neodbytná sousedka nutící ho odvést ji za zraněným manželem do nemocnice.

Stará dáma vaří jed

Autor humoristických knih Arto Paasilinna je podle mého názoru v Česku nezaslouženě stále spíše málo známým spisovatelem. Ačkoliv jsou jeho knihy velice čtivé a nenáročné, což však nesnižuje jejich hodnotu, na našem knižním trhu rozhodně nefigurují na předních místech prodejnosti.

K recenzi jsem si vybrala jednu z mých nejoblíbenějších knih tohoto finského autora, dílo Stará dáma vaří jed. Ačkoliv jde o humoristický román, nevyhýbá se zásadním a vážným otázkám jako je stárnutí, domácí násilí či recidiva.

Poslední aristokratka

POSLEDNÍ ARISTOKRATKA

Hledala jsem nenáročnou a oddechovou knihu, kterou bych mohla číst během zkouškového období a narazila jsem na Poslední aristokratku od Evžena Bočka. Zpočátku jsem se dobře bavila, avšak postupem času mi začal vadit místy až nucený humor, neustálé rádoby vtipné vysvětlování situací v závorkách, jistá předvídatelnost příchodu dalšího vtipu a dovedení nadějně vymyšlených situací do zbytečných absurdit. Na knize se však jistě pozitivně podepsala mnoholetá zkušenost autora jako kastelána zámku.