Okamžik všeho

Hlavní hrdinka knihy Okamžik všeho Maggie je propuštěna z IT firmy v Silicon Valley. Svoje z ničeho nic volné dny tráví čtením laciných romantických knih v místním zašlém antikvariátu. Selhala jak podle své matky, protože je nezaměstnaná a svobodná, tak podle svého nejlepšího kamaráda, neboť ztrácí čas v antikvariátu a nehledá si novou práci.

Maggie se v antikvariátu připlete do ruky výtisk knihy Milenec lady Chatterleyové. Při jejím čtení na okrajích knih objeví vzkazy muže a ženy, dvojice, která se nikdy nepotkala, avšak na volném místě v ohmatané knize si dokáže dopisovat o svých nejhlubších pocitech.

Na knihu jsem se hodně těšila, protože koho by nelákal příběh, který se točí kolem knihy a antikvariátu, že jo. Kniha má však pár ale, díky kterým si na ni za pár měsíců ani nevzpomenu.

Neviditelný muž ze Salemu

Autora knihy Neviditelný muž ze Salemu Christoffera Carlssona jsem dlouhou dobu neznala a na tuto knihu jsem narazila vlastně náhodou na pultu knihkupectví. Na přebalu knihy jsem se dočetla, že jde o knihu, která získala ocenění Nejlepší švédská detektivka roku 2013. Proto jsem neváhala a knihu si koupila. 

Hlavním hrdinou knihy je dočasně suspendovaný policista Leo. To, že jde o trochu zkrachovalou existenci bez ženy a přátel, která volný čas tráví po hospodách či barech, asi ani nemusím zmiňovat. Přijde mi, že na tento model najeli téměř všichni severští autoři detektivek a mně už to pomalu začíná vadit. Jednoho dne je v domě, kde Leo bydlí, nalezena mrtvá feťačka a příležitostná prostitutka. Ve chvíli, kdy mám na scéně mrtvolu a policistu tak čekám, že zbytek knihy bude o vyšetřování vraždy, které povede Leo. Ne však v knize Neviditelný muž ze Salemu. Od tohoto momentu je kniha vlastně originální, i když pro mě ne úplně v pozitivním smyslu.

Ztráty a nálezy

Na knížku Ztráty a nálezy australské spisovatelky Brooke Davisové jsem se těšila už od jejího vydání. Vzhledem k tomu, že vyšla na knižní čtvrtek a provázela ji tak i docela velká mediální masáž, podlehla jsem a také jsem si ji koupila. 

Kniha paralelně líčí příběhy tří celkem odlišných osob. Millie, čtyřleté holčičky, které zemřel táta a její máma jí nechala v obchodáku pod stojanem s kalhotkami. Millie je velmi zvláštní dítě, například si vede seznam mrtvých tvorů, které ve svém životě viděla. Když si ji všimnou zaměstnanci obchodního domu, kde ji matka zanechala, sdělí jí, že jí stát najde nové rodiče. Tato představa se ale holčičce vůbec nelíbí a proto se rozhodne utéct. Druhou postavou je Agatha, která po smrti svého manžela přestane vycházet z domu. Agatha si dny krátí hlasitým kritizováním sousedů a kolemjdoucích a počítáním a zkoumáním nových vrásek. Agathe k životu stačí, když její dny ubíhají na minutu stejně, jako ty předchozí. Třetím hrdinou je Karl, kterého syn po nátlaku své manželky umístí do domova důchodců. Karl sice neprožil příliš zajímavý život, ale i přes svůj vysoký věk se necítí být odepsaný a rozhodne se ještě něco zažít. Proto z domova důchodců uteče. 

Na první pohled - Grégoire Delacourt

Asi před měsícem jsem si v rámci svých čím dál častějších nájezdů na knihkupectví koupila i knihu Na první pohled francouzského spisovatele Grégoire Delacourta. Knihy většinou impulzivně nekupuji, snažím se udržet si přehled o tom, co právě vychází nebo co mělo kladné recenze na nejrůznějších internetových stránkách. U této knihy jsem však udělala výjimku. Zaujala mě její obálka i anotace. A taky byla v akci. Takže jsem si řekla, že pro jednou se při výběru knihy odvážu (ano, nákup knihy naslepo je fakt odvaz).

Jednoho večera zaklepe na dveře mladého hezkého automechanika Arthura americká herecká hvězda Scarlett Johanson. Zatímco on žije svůj obyčejný život vesnického automechanika, ona byla několikrát zvolena nejvíce sexy ženou planety. A přeci teď stojí unavená a rozcuchaná na prahu jeho malého domku. Příběh rozvíjí i jiná témata než je láska či krása ženy. Nevyhýbá se ani generačním otázkám či problematice zúžení chápání člověka jako pouhého objektu touhy.

Poslední aristokratka

POSLEDNÍ ARISTOKRATKA

Hledala jsem nenáročnou a oddechovou knihu, kterou bych mohla číst během zkouškového období a narazila jsem na Poslední aristokratku od Evžena Bočka. Zpočátku jsem se dobře bavila, avšak postupem času mi začal vadit místy až nucený humor, neustálé rádoby vtipné vysvětlování situací v závorkách, jistá předvídatelnost příchodu dalšího vtipu a dovedení nadějně vymyšlených situací do zbytečných absurdit. Na knize se však jistě pozitivně podepsala mnoholetá zkušenost autora jako kastelána zámku.