Čas žen

Mým dlouhodobě nejoblíbenějším tématem či linií, kterou ráda sleduji, je příběh běžného člověka na pozadí těžkého či zajímavého období dějin. Stejným případem je i kniha Čas žen ruské autorky Jeleny Čižovové.

Většina příběhu se odehrává v Leningradě v 50. letech, a to v malém komunálním bytě. Při tehdejší sociální situaci bylo pro většinu lidí úspěchem, když nemuseli bydlet na ubytovně podniku, ve kterém pracovali, ale že jim byl přidělen pokoj v komunálním, tedy sdíleném bytě. Stejné štěstí potká i svobodnou matku Toňku. Podnik ji přidělil pokoj v komunálce, kde žijí i tři důchodkyně – Glikerie, Ariadna a Jevdokie. Každá ze tří starších žen pochází z naprosto odlišného sociálního prostředí, ale současná situace je přivedla do jednoho bytu.

Ženy mezi sebe přijmou jak Toňku, tak její dceru, ke které se chovají jak k vlastní vnučce. Malá Zuzanka, kterou ale ženy tajně nechají pokřtít jako Sofii, je však němá. Jde sice o hendikep, ze kterého bychom nejásali ani v dnešní době, ale v tehdejším Sovětském svazu už vůbec neexistovalo něco jako inkluze. Toňka i tři babičky mají oprávněný strach, že jakmile se někdo dozví o dívčině hendikepu, úřady Zuzanku odeberou a umístí ji do ústavu.

Kniha je jakoby mimoděk protknuta rozhovory Glikerie, Ariadny a Jevdokie o minulosti. Ženy si vypráví o životě v carském Rusku, revoluci, válce, hladomoru či blokádě Leningradu. Obdivovala jsem je, s jakou samozřejmostí přijímaly a vyrovnávaly se se situacemi, které jim přinesly velké dějinné zvraty.

Ženy také s naprostou samozřejmostí bojují za němou dívenku. Obětují pro Zuzanku své úspory i veškerou energii. Poté, co onemocní Toňka, se stejnou samozřejmostí se starají a obětují i pro ni, stejně jako se Toňka starala dříve o ně.

Čas žen nejde než doporučit. Mezi zdánlivě banálními dialogy a každodenními starostmi hlavních hrdinek čtenář cítí, že jde vlastně o něco velkého a hlubokého.