S elegancí ježka

Knihu S elegancí ježka francouzské spisovatelky Muriel Barberyové jsem začínala číst s jistou opatrností – spojení popisu knihy jako filosofického románu a zároveň bestselleru ve mně budilo rozpaky, obávala jsem se, do jaké laciné rádoby filosofie se pouštím. Opak však byl pravdou a kniha u mě dostála své výborné pověsti, po jejím přečtení naprosto chápu, proč se po svém vydání ihned stala bestsellerem, byla přeložena do mnoha jazyků a obdržela několik cen. S elegancí ježka je s lehkostí napsaná kniha, která je hluboká, pro mne zejména s ohledem na v knize časté myšlenky pomíjivosti a věčnosti, avšak zároveň přístupná pro každého.

Začátek knihy je prostě ohromující, pasáž, ve které se představuje jedna ze dvou hlavních hrdinek Renée patří mezi mé nejoblíbenější z knihy: „Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. (…) Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut.“

Kniha je souběžným vyprávěním, resp. deníkem dvou obyvatelek luxusního pařížského domu – domovnice Renée a dvanáctileté dívky Palomy. Obě jsou velice inteligentní, milují umění a filosofii a skrývají se před okolním světem. Renée proto, aby nevzbuzovala svou inteligencí a přehledem pozornost, se snaží vypadat, chovat a mluvit jako typická domovnice, uvnitř jde však o velice citlivou ženu, která miluje hlavně ruskou klasickou literaturu. Paloma, které vadí prázdnost rodiny a společenské třídy, ve které žije, se rozhodne v den svých třináctých narozenin spáchat sebevraždu, nechce jako ostatní žít, jak říká, v akvárku.

Dům, ve kterém hlavní hrdinky žijí, je velice poklidný, neděje se zde nic zvláštního a podle stále stejného schématu i plynou dny jeho obyvatel, kteří žijí tak nějak automaticky, aniž by si uvědomovali krásu jednotlivých životních momentů. Jejich život, ale zejména život Palomy a Renée, změní příchod nového obyvatele domu, postaršího Japonce Ozu.

Texty Palomy a Renée jsou v knize odděleny jak graficky – jiným použitým stylem písma a zároveň i trochu odlišným jazykem, stylem a způsobem vyjadřování. Pasáže Renée jsou poetičtější, květnatější, zatímco deník Palomy je psán hustším a rychlejším stylem. Krása, s jakou autorka dokázala vyjádřit zdánlivě banální věci, mi místy i brala dech.

I přes všechnu výše napsanou chválu však musím přiznat, že jsem měla asi v polovině knihy čtenářskou krizi, měla jsem pocit, že je kniha úplně o ničem a jen zbytečně plynou stránky. Naštěstí jsem vydržela a po dočtení jsem si uvědomila, že jde o jednu z nejlepších knih, jakou jsem za poslední měsíce přečetla.