Knihy, které si chci podruhé přečíst

Je ještě jedna kategorie knih, která stojí výše než skvělá kniha – a to kniha, kterou má člověk chuť po dočtení začít číst znovu. Kniha, u které je mu líto, že už končí, chce s ní dál žít. Jistě ten pocit znáte – knihu dočtete, založíte zpět do poličky a říkáte si, že se k ní brzy vrátíte. Jenže máte ještě spoustu knih, které jste nečetli vůbec, a proto se již ke druhému čtení málokdy dostanete. 

Rozhodla jsem se, že se ke svým „srdcovkám“ vrátím a přestanu je odsouvat na úkor knih ještě nepřečtených. Moje nej jsou tyto:

Zločin a trest – pro někoho povinná četba, pro mne dokonalá kniha, na které jsem si zamilovala zejména propracovanou psychologii hlavního hrdiny Raskolnikova. Obecně mám ráda ruské klasiky a kniha Zločin a trest je z nich rozhodně mou nejoblíbenější. Ač jde o knihu poměrně rozsáhlou, vzpomínám si, že jsem se do ní před lety naprosto ponořila a přečetla jí asi za tři dny.

Sníh -  moje první knižní setkání s tureckým nositelem Nobelovy ceny Orhanem Pamukem, ze kterého se stala další srdeční záležitost. Zvláštní poetika, střet kultur a filozofický nádech, který však knihu nečiní nesrozumitelnou či obtížně čitelnou jako hlavní důvody, proč má tato kniha v mé knihovně výsadní postavení a již jsem se do druhého čtení s chutí pustila.

Jméno růže – když někdo o této knize prohlásí, že jde o historickou detektivku, mám střídavé stavy mdlob, rozhořčení a lítosti nad tím, jak někdo může chápat literaturu tak povrchně. Výborně napsaný postmoderní román, který jeho autor v roce 2013 zrevidoval a následně vyšlo upravené dílo i v českém překladu.

romány Milana Kundery – zde se nemohu rozhodnout, které dílo je mé nejoblíbenější. Ať už jde o Žert, Nesnesitelnou lehkost bytí či Nesmrtelnost, ke každé knize mám pouto a nedovedu si vybrat jednu. Lehkost a samozřejmost, která čiší z děl Milana Kundery, mě nepřestane fascinovat.

Co Vy a čtení jedné knihy více než jednou? A jak se Vám líbí můj výběr?