Jak už jistě víte, mezi moje
nejoblíbenější žánry patří detektivky. Proto jsem si před pár měsíci pořídila
první díl detektivní série dalšího známého severského autora Monse Kallentofta
– Zimní oběť. Z této série, kterou spojuje komisařka Malin Forsová, již
česky vyšlo více dílů a proto jsem se i trochu styděla, že si teprve nyní
pořizuji ten první.
V průběhu jedné obzvlášť
studené zimy je nalezen mrtvý muž. Nejde ale o ledajakou mrtvolu, jde o muže
pověšeného na osamělém stromě uprostřed pustiny. Komisařce Malin komplikuje
vyšetřování zvláštního zločinu nejen zpočátku neznámá identita mrtvého muže,
ale i spoustu možných, avšak nepříliš pravděpodobných stop a indicií. Navíc má Malin
i mnoho osobních problémů, které se díky závažnému a časově náročnému případu
ještě prohlubují.
Paradoxní je, že mi ani tak
nepřišlo zvrácené a kruté to, že pachatel někoho zavraždil a pak ho nahého
pověsil v silném mrazu na zvláštní místo, ale to, co ho k tomu vedlo.
Nakonec mi ho bylo i líto. Popis útrap pachatele, ale i útrap jeho oběti
mne trochu šokoval. Sociální kontext, podle mého názoru pro většinu severských
detektivek typický, nechybí ani v díle Zimní oběť.
Hlavní postava komisařky Malin
je také typicky seversko-detektivkoidní. Už mě to vlastně unavuje, jediný
rozdíl od toho, co jsem dosud četla, je, že jde o ženu. Jinak atributy
zůstávají stejné. Taky Vám přijde, že všichni severští kriminalisté jsou podle
knih opuštění asociální alkoholici, kteří mají problém dodržovat při
vyšetřování zákony?
Jako drobný nedostatek knihy
Zimní oběť vidím výběr jmen. Autorovi to možná tak nepřijde, ale když vedle
sebe dá Karima a Karin a dále se to hemží samými Olsony a Larsony (jo, trochu
přeháním), může čtenáři přivodit mírný zmatek. S velkou částí postav se
čtenář seznámí během krátké chvíle, proto jsem se ještě v polovině knihy
musela občas zamyslet, kdo je kdo.
Na Kallentoftův styl jsem si
musela chvíli zvykat. Přijde mi, že jeho psaní je poněkud specifické. Používá
velmi málo sloves a krátké věty. Předpokládám, že chce tímto způsobem dosáhnout
většího spádu, ale podle mne to zpočátku úplně nefungovalo.
Konec knihy Zimní oběť byl
naprosto strhující. Přes poněkud rozpačitý začátek jsem se dostala do čtecího
transu a posledních několik desítek stran jsem přečetla v kuse. Když jsem
tuto knihu začínala číst, ani jsem si nepomyslela, že bych měla chuť pořídit si
další díl série. Po jejím dočtení můžu s plným vědomím prohlásit, že si ho
někdy koupím.
Ne všichni kriminalisté jsou alkoholici. Takový Wallander moc nepije. Na druhou stranu ho zase všechno bolí a je věčně nevyspalý :-) Jinak zajímavá recenze
OdpovědětVymazatS Wallanderem jsem zatím absolvovala jen Vrahy bez tváře a tam ho myslim i chytili, že řídí opilý. Ale třeba se pak z toho dostal v dalších dílech, to samozřejmě nevím :)
VymazatDíky!