Proč bloguji o knihách

1. O zkouškovém mě napadá spoustu nesmyslů, do kterých bych se měla pustit. I uklízení mi zní v tu chvíli lépe! Chuť k realizaci nejrůznějších plánů mě většinou po zkouškovém přejde, ale začít tvořit blog zaměřený na knihy mi přišlo i zpětně jako dobrý nápad
2. Mám pocit, že by moje kecy mohly někoho zajímat (neberte mi ještě chvíli tu iluzi, blogování mě baví)
3. Budování vlastního projektu bez zkušeností, pomoci, od naprostého začátku je neskutečně vzrušující. Sledování počtu návštěvníků, čtení prvních komentářů, reakcí, to všechno je pro mě nové dobrodružství. 
4. Knihy jsou moje celoživotní láska. Čtu už od školky a nejlepší vzpomínky na 1. ročník základní školy jsou z hodiny čtení. Zatímco ostatní louskali ze slabikáře „Máma mele maso“, já si mohla číst svoji knížku.
5. Přemýšlela jsem o foodblogu, ale foodstyling není moje silná stránka :)
6. Kamarádi po mě občas chtějí doporučení na dobrou knihu. Jsem líná každému z nich zvlášť posílat seznam s komentářem.  

A co Vy? Jaké jsou Vaše důvody, proč blogujete nebo byste chtěli blogovat? 

Paměť mojí babičce

Musím se k něčemu přiznat – literární debut české autorky Petry Hůlové jsem četla teprve nedávno, ačkoliv kniha Paměť mojí babičce vyšla už před třinácti lety a ihned se stala literární událostí. To však není jediná věc, za kterou se v souvislosti s touto knihou stydím, nejhorší je totiž uvědomit si, že někdo debutoval tak výjimečným dílem a byl mladší, než jsem nyní já.

Stará dáma vaří jed

Autor humoristických knih Arto Paasilinna je podle mého názoru v Česku nezaslouženě stále spíše málo známým spisovatelem. Ačkoliv jsou jeho knihy velice čtivé a nenáročné, což však nesnižuje jejich hodnotu, na našem knižním trhu rozhodně nefigurují na předních místech prodejnosti.

K recenzi jsem si vybrala jednu z mých nejoblíbenějších knih tohoto finského autora, dílo Stará dáma vaří jed. Ačkoliv jde o humoristický román, nevyhýbá se zásadním a vážným otázkám jako je stárnutí, domácí násilí či recidiva.

5 důvodů, proč nečíst Padesát odstínů

Knižní trilogie Padesát odstínů poslední dobou opět vzbuzuje vášně. Do kin totiž přišel film podle prvního dílu – Padesát odstínů šedi, který způsobil další čtenářskou vlnu této knihy. Čtenáři této knihy se rozdělili na dva tábory – jedni knihu zbožňují, zatímco druzí ji zatracují. Původně jsem vůbec neměla v plánu se k této trilogii vyjadřovat, avšak vyslyšela jsem přání svojí kamarádky Lucky, která byla zvědavá na mojí recenzi Padesáti odstínů. Já jsem se však rozhodla její přání pojmout poněkud jinak a přicházím se seznamem 5 důvodů, proč nečíst Padesát odstínů šedi.

S elegancí ježka

Knihu S elegancí ježka francouzské spisovatelky Muriel Barberyové jsem začínala číst s jistou opatrností – spojení popisu knihy jako filosofického románu a zároveň bestselleru ve mně budilo rozpaky, obávala jsem se, do jaké laciné rádoby filosofie se pouštím. Opak však byl pravdou a kniha u mě dostála své výborné pověsti, po jejím přečtení naprosto chápu, proč se po svém vydání ihned stala bestsellerem, byla přeložena do mnoha jazyků a obdržela několik cen. S elegancí ježka je s lehkostí napsaná kniha, která je hluboká, pro mne zejména s ohledem na v knize časté myšlenky pomíjivosti a věčnosti, avšak zároveň přístupná pro každého.

Knihy, které si chci podruhé přečíst

Je ještě jedna kategorie knih, která stojí výše než skvělá kniha – a to kniha, kterou má člověk chuť po dočtení začít číst znovu. Kniha, u které je mu líto, že už končí, chce s ní dál žít. Jistě ten pocit znáte – knihu dočtete, založíte zpět do poličky a říkáte si, že se k ní brzy vrátíte. Jenže máte ještě spoustu knih, které jste nečetli vůbec, a proto se již ke druhému čtení málokdy dostanete. 

Rozhodla jsem se, že se ke svým „srdcovkám“ vrátím a přestanu je odsouvat na úkor knih ještě nepřečtených. Moje nej jsou tyto:

Černobílý svět

Follow my blog with Bloglovin

Knihu Černobílý svět od Kathryn Stockettové jsem chtěla přečíst už nejméně rok, a to od doby, kdy jsem viděla stejnojmenný film natočený podle této knihy. A protože mám pocit, že knižní předlohy bývají daleko povedenější než podle nich natočené filmy, tušila jsem, že u mě bude mít kniha Černobílý svět úspěch.

Poslední aristokratka

POSLEDNÍ ARISTOKRATKA

Hledala jsem nenáročnou a oddechovou knihu, kterou bych mohla číst během zkouškového období a narazila jsem na Poslední aristokratku od Evžena Bočka. Zpočátku jsem se dobře bavila, avšak postupem času mi začal vadit místy až nucený humor, neustálé rádoby vtipné vysvětlování situací v závorkách, jistá předvídatelnost příchodu dalšího vtipu a dovedení nadějně vymyšlených situací do zbytečných absurdit. Na knize se však jistě pozitivně podepsala mnoholetá zkušenost autora jako kastelána zámku.